3. Dokud nás smrt nerozdělí

rozepsáno | † 25. 12. 2010 | kód autora: QMs
"... dobrým přítelem, čestným a správným člověkem. Nezapomeňme proto na něj. Nikdy. Nechť odpočívá v pokoji."
S takovými kecy těžko, odpověděla MdL na knězovu řeč kousavě, načež on začal odříkávat latinsky modlitbu, zatímco se černá rakev s Josého ostatky spouštěla dolů do vykopané jámy a rozesmutnělí přítomní na ni házeli květiny. MdL s Esme přispěly svými bílými orchidejemi a sledovaly, jak postupně pod deštěm nejrůznějších květin mizí.
MdL si opatrně utřela slzy do kapesníčku, aby si nerozmazala řasenku. Stejně jako většina se už nemohla dočkat, až celý tenhle obřad skončí. Černé oblečení, kněz, rakev, všechno byla jen formalita. Všichni správně truchlili nebo se aspoň tvářili zdrceně, od koho se čekalo, že bude brečet, ten brečel. Tato nepříjemná povinnost jaksi příslušela i jí a Esme. Celý pohřeb působil věrohodně asi jako každý jiný, všechno bylo naplánované, zařízené, sešli se lidé, aby si společně zabědovali a pak odešli. Každý se tvářil tak, jak se od něj očekávalo. Taková událost jako pohřeb jedné z nejslavnějších osobností ostrova přece přiláká média a vy musíte vypadat věrohodně, i když vám po Josém vůbec nebude smutno, jinak si pošpiníte jméno. A pošpinit si na SA jméno znamená klesnout na společenském žebříčku o dost níže, než je záhodno, což vám k popularitě a ziskům určitě nepomůže.
Hrobaři začali systematicky házet do jámy hlínu. Jedna, dvě, jedna, dvě. MdL štípaly oči z toho, jak musela předstírat, že pláče. Obě s Esme vypadaly hrozně; oči měly zarudlé jako dva angorští králíci. No, aspoň, že to k něčemu je. Svým zoufalým zjevem totiž vyhrávaly nad jinými ubohými truchlícími. A navíc, tenhle nekonečný pohřeb už nebude trvat dlouho. Po něm se koná smuteční afterparty ve Vintage Room na 3. Třídě, kde se bude moci beztrestně odreagovat – vědět, že už se s Josém nikdy nesetká, je přece tak deprimující – či opít, přičemž by se mohla vymluvit na to, že potřebuje na tu hroznou událost na chvilku zapomenout. Po tomhle obřadu by si pár skleniček jen zasloužila. Poslouchat řeči ostatních bylo zkouškou trpělivosti a zejména těch žvástů, které si nyvymýšlel kněz, aby Josému aspoň po smrti dodal nějaké chvályhodné vlastnosti, když už je za života neměl... MdL zavrtěla hlavou, aby dotěrné myšlenky zahnala pryč a podařilo se jí akorát zničit si oční linky. S Esme si potají vyměnily otrávené pohledy.
Od toho dne, kdy se MdL dozvěděla, že byl José zavražděn, uplynulo několik dní. Celá SA byla tou novinou zaskočena a ta okamžitě obsadila titulní stranu všech novin či časopisů. Mluvilo se o tom ve dne v noci. José je mrtvý, slavný José je mrtvý, našli ho v jeskyních na Costa Blanca. Kdo za to může? Pochopitelně padlo podezření na lidi ze štábu, kriminalisté vyšetřovali všechny známé zesnulého, zatím se však ničeho nedopátrali, každý měl totiž dobré alibi a nikdo s ním nevedl otevřené spory. Jenže tak bohatý a slavný člověk jako José přece musel mít nepřátel...

.... Motiv vraždy? Zřejmě touha po jeho obrovském majetku. Policie se však zasekla na jednom bodě: vrah po sobě zametl veškeré stopy, jako by věděl, jaký je postup při takových případech.

To pohodlné Santaaňany vylekalo. MdL sice nebyla jednou z těch, kteří vysloveně panikařili a dožadovali se větší bezpečnosti, také ji to však nasadilo brouka do hlavy a byla ráda, že se mučí v tělocvičně pod taktovkou jejich senseie při hodinách karate. Když jí Esme sdělila, že je José mrtvý, nevyvedlo ji to z míry proto, že by ji k němu vázal nějaký hlubší vztah – chraň Bůh, že ne!, ale proto, že způsob, jakým byl zabit, naháněl strach. Po ohledání těla specialisté zjistili, že než byl zesnulý uškrcen, nejdřív ho kdosi krutě mučil – končetiny mu postupně namáčel do kyseliny, až je rozleptala. Vypadalo to, jako by se ho někdo snažil donutit říci pravdu. Aby se těla zbavil a smyl stopy, hodil ho do moře, které ho následně vyplavilo na SA. Nevypadalo vábně, také proto, že se začínalo rozkládat. Objevil ho náhodný návštěvník baru. Jakmile si na to MdL vzpomněla, nechtěně se otřásla. Na ten odporný pohled na Josého zohavené tělo nikdy nezapomene.
Vražda jednoho z nejslavnějších a nejchráněnějších občanů vyvolala poprask – lidé se začali bát o své domovy, blízké, o své životy – když se někomu podařilo zabít prakticky nezranitelného Josého, kterému mimochodem stále za zadkem tolik bodyguardů, tak jak to bude s těmi, kteří tak dobrou ochranu nemají? Bude následovat někdo další nebo šlo vrahovi pouze o něho? Na policii byl vyvíjen ještě větší nátlak než obvykle.
MdL se rozhlédla po ostatních přítomných. Samé známé tváře, ukazující různé stupně smutku, od svěšených ramen po vzlykání a jeden promočený kapesníček za druhým. Jedno však měly společné; žádná nebyla upřímná. Ne, že by se bylo čemu divit. Pro Josého doopravdy smutnila snad jen Carmen, která ho ani pořádně neznala. Na pohřeb totiž přišli jen ti, kteří se s ním jakž takž znali aspoň od vidění. On totiž žádné blízké ani skutečné přátele neměl. Všechny, kteří byli přítomni, vesměs nezajímala mrtvá celebrita, nýbrž to, co po něm zůstalo – stamilionové pohádkové dědictví.
Popravdě řečeno, to byl jediný důvod, proč MdL celý tenhle směšný pohřeb trpěla.
 
Esme stála vedle MdL s rukama založenýma na hrudi a dívala se, jak dva statní chlápci zasypávají Josého rakev hlínou.
Byl to poněkud depresivní pohled, zejména když si představila, že jednou, jednou budou takto pohříbat ji. Lidský život přece není věčný. Co může vědět, že ji třeba za pár dní srazí nějaký kretén v kabrioletu, v restauraci jí omylem (nebo taky ne) místo soli přisypou do jídla jed, v karate jí nechtěně vyhodí páteř nebo zapomene, že má tu debilní alergii na marjánku a tentokrát tam nebude žádná pohotová MdL s jejími znalostmi ve zdravotnictví... Stiskla kamarádce ruku a ta se na ni sice nechápavě, ale přesto, usmála - tedy tak, jak jí to image zoufalé truchlící pozůstalé dovolovala. Esme jí úsměv oplatila. V podstatě jí vděčila za život. Tehdy, ještě předtím, než se dozvěděly, že je José po smrti, si s Feri zašla na jejich oblíbené místo za školou, aby si daly obvyklého odpoledního šluka – to však nevěděla, že se jí to ošklivě vymstí. Místo, aby se po pár nádezích dostavil onen kýžený povznášející pocit, se jí zničehonic začalo špatně dýchat, jako by ji kdosi svíral kolem hrdla a stlačoval. Dusila se. Všechno kolem ní se zatočilo a pak najednou... tma. Probudila se až ve fakultní nemocnici Estrela s úzkostlivými členy SA Club 7, Cas a feri, která vypadala jako zpárskaný pes, kolem sebe. Prý že se zničehonic skácela na zem a vyděsila všechny, kdo tam byli, včetně MdL, která si tamtudy krátila cestu k Isabele. Nejdřív na Esme v bezvědomí a ječící Feri zírala, ale pak prý okamžitě vytáhla zapomenuté vědomosti z kroužku zdravotnictví, kam kdysi chodila a nakonec vše dobře dopadlo. Tedy, jak pro koho. Esme i Feri dostaly rozzuřené kázání jak od lékařů, tak od rodičů, Feri vyfásla dlouhého zaracha, Esme zprda za to, že o svých mírných potížích s dýcháním při hulení předtím nikomu nic neřekla a absolutní zákaz jakéhokoliv styku s marjánkou či podobnou drogou, jinak by to příště prý už nemusela přežít. Z čehož byla pochopitelně dost mrzutá. Ostatní drogy stály tak za ho... uby a na santaanských stránkách, kde pochopitelně drb o jejím omdlení už visel, byla všem pro smích. Nezdolná teta Esme se po pár šlucích trávy svalila na zem jak špalek!
Grr. No, aspoň, že výjimečná odolnost proti vlivu alkoholu jí zůstala. Mohla se totiž nalít dvanácti lahvemi piva a ztímco její vrstevníci by už dávno nevěděli, kdo jsou, ona se cítila jen trochu přiopilá. To bylo dobře, protože své milované irské whisky by se vzdát zřejmě nemohla. Touto zvláštní schopností se proslavila a vynikala jí, když už ničím jiným, nad ostatními.
Zatím.
Esme rázně zahnala chmurné myšlenky a potlačila svou melancholickou stránku. Ne, bude optitimista a bude věřit, že ji něco skolí až v daleké, hodně daleké budoucnosti. Je třeba žít dneškem. Čeká ji toho tolik, co by chtěla do smrti stihnout, tak nač myslet na něco tak... depresivního?
Když si vzpomněla na drahého zesnulého Josého, neubránila se pocitu lítosti. Opravdu ho litovala. Byl sice slavný, obletovaný, žádaný a nechutně bohaty, ale k čemu mu to bylo dobré, když neměl nikoho, komu by mohl věřit, kdo by ho měl skutečně rád, kdo by ho vyslechl a pomohl mu? Byl sá...

.... Možná si to ani sám neuvědomoval. Nevypadal totiž, že by mu cokoliv scházelo. Esme byla vděčná za to, že jí opravdu nic nechybí. Z protější strany k ní zamířil blonďatý kluk a políbil ji letmo na tvář. Ach ano, Tom, s nímž vydržela zatím nejdéle ze všech – víc než půl roku – ten byl také součástí jejího dokonalého života. I když, poslední dobou Esme stále musela myslet na to, co je na něm nedokonalého. Špatně padnoucí oblek, podivná intonace hlasu, to, jak měl při každém polibku suché a papírové rty. Ani jí nepřipadal tak úžasný jako ze začátku. Uklidňovala se, že je to normální poté, co období největší zamilovanosti odezní a že se to zase spraví. Doufala, že se to spraví. Snažila se přede všemi předstírat, že je mezi nimi vše v pořádku, protože se netoužila stát dalším cílem drben. Tohle byl jediný kluk, se kterým vydržela tak dlouhou dobu a neměla chuť zatím nic měnit.

Tedy, co se týče milostných vztahů. V jiném oboru už k změně došlo.
A možná, vlastně určitě, ještě dojde.
Hrobaři navršili poslední kopeček hlíny. Hotovo. Konec. Přítomní truchlící se shlukli do skupinek, ve kterých na drahého Josého vzpomínali.
"Pojď, Ricenzo už přijel," upozornila ji MdL. Už se nesnažila předstírat, že smutní, ani to nepotřebovala. Ve tváři měla svůj zamyšlený výraz jako obvykle. Panejo, jestli ta holka o něčem ustavičně přemýšlí 24 hodin denně, bylo s podivem, že se ještě nezbláznila. Esme řekla Tomovi, ať na ně počká u auta a vydala se s kamarádkou na druhý konec hřbitova. Očekávání v ní narůstalo víc a víc a těžko ho skrývala před MdL, která zřejmě o ničem nevěděla. Málem na dlážděném chodníčku mezi hroby vzrušením tancovala. Konečně. Konečně se toho dočkala. Ricenzo přijel. A to, co bude následovat, už se bude počítat do té šťastnější části Esmeina života.
Ubohý José totiž neměl na světě nikoho jiného, než ji a MdL. Neexistoval nikdo, o kom by se vědělo, že je s ním příbuzný a sám José se blíže přátelil pouze s dívkami, jimiž byl něco jako kmotrem. Na rozdíl od MdL však v Esmein prospěch hrála skutečnost, že mu pomohla prorazit s jedním filmem, když ho celý sama financovala a ten se pak dočkal i pokračování, díky čemuž se José stal slavnou celebritou Hollywoodu. Neexistovala prý sice žádná závěť, ale její právník jí nedávno poměrně jasně naznačil, že právě ona bude zřejmě majitelkou té větší sumy z celkového majetku zesnulého.
A Esme neměla důvod, proč mu nevěřit.
 
Konečně. Konečně se toho dočkala. Ricenzo přijel.
MdL stěží věřila tomu, že za pár vteřin se setká s Josého právníkem, který jí oznámí, že se stane ještě šťastnější, než je dosud. Chudák Esme, o ničem neví a ani ji nenapadlo, že by mohla získat část Josého majetku. MdL před ní skrývala své rozjaření dost obtížně. Nebylo by přece taktní, aby před jí jásala, že se brzy stane nejbohatším teenagerem v Americe, dobře tušila, že taková fakta lidi moc nenadchnou. Ale co naplat, bylo dobře, že Esme o ničem neví a myslí si, že ji jde pouze vyprovázet, nebyla to přece ona a její stál schopných advokátů, kdo očistil Josého jméno a napravil dávné chyby, jichž se omylem dopustil soud, dělala by si jen zbytečné naděje. Bude lepší, když se to dozví až teď, jakoby náhodou.
MdL už věděla, jak s nově nabytými penězi naloží. Jakmile si představila, kolik získá a co by se s tím dalo všechno podniknout, naplňovalo ji to jakýmsi opojným pocitem. Zejména myšlenka, že by to všechno bylo jen její, rodičů by se to netýkalo – oni přece Josému nepomohli. Jen ona, ona, ona. Ach Bože. MdL by se nejradši ke stříbrné alfě romeo, čekající u dalšího vchodu do hřbitova, rozběhla i přes své jehlové podpatky kotníčkových bot značka Dolce and Gabbana. Skvělé, že Ricenzo vyřídil všechno tak rychle. Možná by nebylo špatné, kdyby teď pracoval pro ni a zařadil se tak mezi její "smečku" právníků.
O auto se opíral pohledný třicátník, který je obě přivítal úsměvem na tváři pobledlé z pracovního vypětí. Políbily ho letmo na tvář, jak bylo na SA mezi známými zvykem.
"Ahoj, Ricku."
"Nazdar, děvčata. Zřejmě se nemusím ptát, jak se vám daří."
To nemusíš," utřela si Esme slzičku z tváře. "A jak se držíš ty? Šlo všechno hladce?"
"Jakž takž." Vytáhl z plochého kufříku nějaké složky s dokumenty. "Nebude se vám to líbit. Všechno se zkomplikovalo. Dal jsem materiály, které jsme sehnali, k dispozici vyšší moci a vypadalo to, že se to vyřeší rychle, ale... soud se to rozhodl odložit a projednat. Objevily se totiž jisté nesouvislosti, díky nimž se případ zastavil. Prý nedostatek důkazů. Obě máte na dědictví stejné právo, vzhledem k vašim zásluhám a službám Josému, ale ještě se nevi, jak se majetel vlastně bude dělit, kdy to bude, jestli se tam neobjeví nějaké zádrhely..."
Obě dívky se na sebe překvapeně podívaly. Žádná nečekala, že i ta druhá má stejné právo na majetek zesnulého. Ten poznatek otřásl MdLinými představami. Takže Esme. Esme by měla taky dědit.
To ji však staví na druhou stranu barikády.
"...jestli skutečně žádná Josého závěť neexistuje, jestli dokonce někde není třetí či více dalších dědiců... nebudu vás tady unavovat svými právnickými kecy, ztratili bychom se v tom. Případ se teprve začíná projednávat, takže nás čeká ještě dlouhá, dlouhá doba, kdy si nebudeme téměř ničím jistí," srhnul to Ricenzo a utřel si pot z čela do kapesníku.
"A nedalo by se to celé něčím urychlit?" chtěla vědět Esme. MdL zrovna myslela na to samé a Esmein předstih ji kdovíproč namíchl.
Ricenzo pokčil rameny. "Jak jsem řekl, celý proces je teprve na začátku, ale soudu nepřipadá příliš důležitý, takže se tomu natahování zřejmě neubráníme. A pokud myslíte na to, co já, tak ne, dobře víte, že Hlavní soud se ničím uplatit nedá, byla by to jen ztráta času."
Esme svěsila mírně ramena, pak se ale zase vzdorně narovnala. K čertu se ztraceným soudem! Kdo ví, jak moc dlouho budou muset čekat? To se tady má ukousat netrpělivostí?
MdL všechno posíslal do hajzlu. Její nejdůležitější sny se znovu staly nedostižnými, v jednu chvíli je měla na dosah ruky a v tu druhou už se ztrácely v dálce. Její dobrá nálada byla ta tam. MdL připadalo, že se dne, kdy jim oznámí, jak to bude s Josého majetkem, netrpělivostí snad nedožije.
"Budu to zkoušet popohnat," snažil se je povzbudit Ricenzo, když zaznamenal tu náhlou změnu atmosféry. "Udělám, co budu moci, ale..."
"...nemůžeš nám nic slíbit," dokončila MdL a ovládala se, aby na ní nebyla znát pochmurnost jejího rozpoložení.
"Bohužel ne. Je to smůla, no. Ale k veselejšímu, ehm, tématu. Pojedete se mnou rovnou na tu afterparty ve Vintage Room? Nasedněte, svezu vás tam."
Obě dívky překously svou náhlou nechuť slavit a Esme se vykašlala na čekajícího Toma. Zakrátko vstupovali do rušného podniku, kde už se party slušně rozjela, aby se připojili k všeobecné zábavě. Dnes však MdL a Esme neslavily spolu. Každá se po příchodu vydala jiným směrem a snažila se na přítomnost té druhé zapomenout. Po tom, co se od Ricenza dozvěděly, jim náhle bylo zatěžko podívat se sobě do očí. Pocity vůči té druhé se... změnily. Důvěru a přátelství kradmo nahrazovala rivalita. Nemohly si pomoct, aby nyní v sobě neviděly nebezpečného soupeře, který by si pro sebe mohl uchvátit tu větší část z kořisti. Jak MdL, tak Esme se začala cítit ohrožována tou druhou. A soupeře je třeba co nejrychleji odklidit, aby už nemohl páchat škody.
Je zvláštní, co s letitým vztahem dokáže udělat vidina obrovského bohatství.

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky sex

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.